THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jistě jste si už stihli všimnout, že v našem death metalovém seriálu dáváme prostor i nahrávkám, které v rámci tvorby jejich interpretů nepatří zrovna k vrcholným dílům, ale důvod proč si je na našich stránkách připomínáme je velice prostý – nesou v sobě totiž nenapodobitelný rukopis doby svého vzniku. Právě ta mladická naivita, ještě nepříliš vypilovaná muzikantská zručnost a nefalšovaný zápal pro věc, s jakým se do tvorby těchto alb jednotlivé kapely pouštěly, je tím hlavním faktorem nutícím se k těmto z dnešního hlediska možná už jen úsměvným archiváliím vracet. Právě jedním z typických příkladů mých předchozích slov je i debutová nahrávka dnes již legendární švédské formace EDGE OF SANITY.
Tu startuje, jak se na tehdejší správnou death metalovou fošnu slušelo, správně „temné“ intro, které však příliš nezdržuje a zanedlouho přenechává scénu ostrým kytarám a hrdelnímu chropotu Dana Swanö. „Nothing But Death Remains“ je typickým představitelném evropského death metalu počátku devadesátých let. Je albem rychlým, syrovým, nelítostně brutálním s patřičně strašidelnou atmosférou. Osmička kompozic už dnes uchvátí snad jen metalové začátečníky poslouchající vše, co se jim dostane k uším, přesto však, stejně tak jako v případě v rámci tohoto seriálu již dříve recenzovaných nahrávek, má v sobě nezaměnitelné charisma mladického nadšení a typický rukopis doby, kdy se tento žánr teprve nadechoval ke svému nejsilnějšímu úderu.
Přestože se toto album zvukově dá vcelku s úspěchem přirovnat k nedávno zde popisované prvotině německých ATROCITY, nejedná se o takové vysokorychlostní závody. EDGE OF SANITY sice stoprocentně spoléhají na dobové žánrové atributy v podobě rychlých sypaček a tvrdých kytarových riffů, nezapomínají však ani atmosféru, kterou dotvářejí četnými pomalými, až doomově zahnívajícími pasážemi, po nich však přichází další uragán v podobě dalšího brutálně rychlého výpadu. Velice sporadicky si kapela ve svém snažení vypomůže i nějakým tím samplem sloužícím k dokonání zlověstného dojmu, který má nahrávka vyvolávat.
„Nothing But Death Remains“ je standardním death metalovým albem z počátku poslední dekády dvacátého století. Dekády, v níž mimo jiné doznal tento metalový žánr svého největšího rozmachu, na čemž se svými dalšími díly nesmazatelně podílela i tato švédská úderka. Její prvotina byla jen předzvěstí velkých věcí, které měly následovat...
Další z dnes již archivních kousků. Materiál vhodný snad jen pro pamětníky doby svého vzniku. Prostě fosílie z death metalového pravěku.
Benny Larsson
- bicí
Dan Swanö
- vokály
Anders Lindberg
- basa
Sami Nerberg
- kytara
Andreas Axelsson
- kytara
1. Tales...
2. Human Aberration
3. Maze Of Existence
4. The Dead
5. Decepted By The Cross
6. Angel Of Distress
7. Impulsive Necroplasma
8. Immortal Souls
Crimson II (2003)
Evolution (1999)
Cryptic (1997)
Infernal (1997)
Crimson (1996)
Until Eternity Ends (MCD) (1994)
Purgatory Afterglow (1994)
The Spectral Sorrows (1993)
Unorthodox (1992)
Nothing But Death Remains (1991)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Black Mark Production
Produkce: Boss & EDGE OF SANITY
Studio: Montezuma Studio, Stockholm (SWE) - leden 1991
Právě sem se dostal Na FEKT VUT v Brně. A dávám si toto album jako zákusek. V této Deathovém seriálu je to asi první Pořádný detathový album. Sice se v tehlech vykopávkách moc nevyzným ale Dana Swanöa znám moz dobře a vím že to mistr v tomto žánru opravdu je. A album ''Nothing But Death Remains'' to dokazuje. Doufám že ty další budou i lepší. stejně jak Crimson
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.